Eric Voegelin

Eric Voegelin, narozený jako Erich Hermann Wilhelm Vögelin dne 3. ledna 1901 v Kolíně nad Rýnem, přišel roku 1910 se svými rodiči do Vídně, kde navštěvoval reálné gymnázium. Od roku 1919 studoval na Právnické a státovědné fakultě Vídeňské univerzity. Roku 1922 promoval u Hanse Kelsena a Othmara Spanna disertací „Wechselwirkung und Gezweiung. Eine methodenkritische Untersuchung“ (Vzájemné působení a rozdvojení. Metodicko-kritické zkoumání). Následovaly studijní roky v USA (1924 až 1926 na Columbia University, Harvardu, University of Wisconsin a Yale) a rok v Paříži. Roku 1928 se ve Vídni habilitoval spisem „Über die Form des amerikanischen Geistes“ (O podobě amerického ducha). Od roku 1929 přednášel jako soukromý docent státovědy a sociologie, roku 1936 se stal asistentským profesorem a vědeckým asistentem Hanse Kelsena. Ve vídeňských letech se Voegelin pohyboval ve čtyřech velmi rozdílně zaměřených diskusních kroužcích: v semináři Othmara Spanna, v soukromém semináři Hanse Kelsena, v soukromém semináři Ludwiga von Misese a v Geistkreisu, který roku 1921 založili Friedrich August von Hayek a Josef Herbert Fürth. Z této doby pochází také celoživotní přátelství s Alfredem Schützem, jež po roce 1938 pokračovalo v rozsáhlé korespondenci. Po anšlusu roku 1938 byl Voegelin propuštěn z univerzity, jen těsně unikl zatčení gestapem a uprchl přes Švýcarsko do USA. Po krátkém pedagogickém působení na Harvardu, v Benningtonu a v Alabamě přišel roku 1942 na Louisiana State University v Baton Rouge, kde vyučoval až do roku 1958. Roku 1944 získal americké státní občanství. Roku 1958 přijal povolání na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově na katedru Maxe Webera, neobsazenou od roku 1920, a založil Institut pro politickou vědu. Roku 1969 se vrátil do USA, nejprve jako Henry Salvatori Distinguished Scholar, později jako Senior Research Fellow Hoover Institution ve Stanfordu. Zemřel 19. ledna 1985 v Palo Altu. Voegelinovo dílo sahá od raných kritik rasových teorií („Rasse und Staat“ / Rasa a stát, 1933) přes analýzu moderních totalitarismů jako sekulárních náhradních náboženství („Die politischen Religionen“ / Politická náboženství, 1938) až k velkoryse pojaté politické filozofii pozdního období, především „The New Science of Politics“ (Nová věda o politice, 1952) a pětisvazkové řadě „Order and History“ (Řád a dějiny, 1956 až 1987, poslední svazek posmrtně). Svou tezí o gnózi se stal jedním z nejvlivnějších politických myslitelů 20. století.